iDNES.cz, 28.10.2010

http://zpravy.idnes.cz/slusovice-by-dnes-vydelavaly-150-miliard-tvrdi-cuba-uziva-si-duchodu-1f2-/domaci.asp?c=A101027_1473377_domaci_kot

 

Slušovice by dnes vydělávaly 150 miliard, tvrdí Čuba. Užívá si důchodu

Když šéfoval před dvaceti lety JZD Slušovice, mluvilo se o ekonomickém zázraku. Nyní pětasedmdesátiletý František Čuba tvrdí, že to žádný zázrak nebyl. "Třeba mi to nevěříte, ale šlo o to převést myšlenku na výrobek. Tu šanci měl každý. My ji využili," říká v exkluzivním rozhovoru, který poskytl po letech mlčení. 

Co říkáte na Slušovice před pětadvaceti lety a teď?
 

Nedá se to vůbec porovnávat. Tehdy ve Slušovicích všechno fungovalo. Neříkám, že nebyly problémy. Byly, ale uměli jsme je odstranit. Budovali jsme nejenom podnik, ale i města a vesnice v okolí. Třeba v roce 1989 jsme v podstatě ze svých prostředků postavili čtyřproudovou silnici do Slušovic.

Nebyl problém s povolením takové "dálnice"?

 

Nebyl. Horší to bylo s penězi. Získali jsme na tu cestu 100 milionů korun od státní plánovací komise. Tyto peníze přišly na krajský národní výbor a ten si nechal 40 milionů. Zbytek přišel na okresní národní výbor. A tam zůstal zbytek. Takže jsme museli použít vlastních 100 milionů.

Tehdy po té cestě jezdilo mnoho aut. Dnes je provoz tak pětinový. Jaké  máte pocity, když po ní jedete do Slušovic?

 

Normální. Nebrečím nad tím, co se stalo. Tehdy se nám dařilo, na co jsme sáhli. Byli jsme si vědomi toho, že přijde doba, kdy se nám dařit nebude. Ale tvrdím, že byla chyba, že byl agrokombinát zlikvidován. Protože to, co tam fungovalo, dodnes jinde nefunguje. Nejen tady ve Slušovicích, ale ani ve státě.

Říkáte zlikvidován. Proč se podle vás nepodařil přechod ze socialismu do kapitalismu?                                                                                                                               

Nechal jsem si vypracovat studii o tom, proč byly Slušovice zlikvidovány. Udělal ji profesor Jiří Tvrdoň, bývalý děkan vysoké školy zemědělské v Praze , který je už po smrti. Přijel s ní před lety za mnou, dal mi ji třikrát přečíst a pak ji skartoval. Měl strach, že by mohl mít problémy.

Proč? Co tam bylo uvedeno?

 

Stálo tam, že Slušovice vybudovaly skutečný socialismus, zatímco ve státě se o socialismu jenom mluvilo. Bylo tam vypíchnuto několik zvláštností, které u nás platily. Například to, že pokud měl člen zemědělského družstva alespoň ze 30 procent pravdu, musel být jeho požadavek přijat. Družstevníci měli nulovou výpovědní lhůtu, takže mohli kdykoliv odejít. Zatímco družstvo nikoho nemohlo odvolat, tu pravomoc měla jen členská schůze. V celé historii družstva byli pouze dva lidé vyloučeni.

Slušovice na mě spíš působí jako něco mezi kapitalismem a socialismem. Nebylo to tak?

 

U nás se vše převádělo na samostatné organizační jednotky. Náš řidič třeba dostal nákladní auto do socialistické péče. Což byl skrytý název pro podnikání. To auto mělo hodnotu 100 tisíc korun. Úkoly mu stanovil dispečink, a když udělal práci za tisíc korun, tak ještě ten den mohl přijít do naší vnitropodnikové banky, kam mu přišla tato částka. On z ní zaplatil pohonné hmoty, náhradní díly či pneumatiky a odvod podniku. Zůstalo mu třeba 400 korun, které si mohl vyzvednout. Lidé si tak pronajímali skleníky, obchody i restaurace. Postupně jsme rušili mzdový řád a družstevníci se vypláceli sami. I to byla v té době zvláštnost.

Říkal jste, že družstvo za celou svou historii vyloučilo pouze dva lidi. Jaký jste na ně vytvářeli tlak, aby dobře pracovali?

 

Jde o motivaci lidí. Vycházeli jsme z toho, že člověku se od přírody nechce pracovat. K práci musí být donucen neboli aktivizován. Proto jsme stanovili šest aktivizačních faktorů, třeba existenční, seberealizační nebo faktor strachu.

To zní skoro jako hesla od firmy Baťa. Inspirovali jste se tam?

 

Systém řízení podniku u Baťů jsem začal studovat až zpětně, když se mě na to lidi ptali. Fungoval trochu jinak. Baťova škola práce třeba produkovala víc lidí, než mohla pracoviště podniku přijmout. Ročně přišli k jedné výrobní lince, u níž pracovalo 30 lidí, čtyři noví   zaměstnanci. A jejich šéf musel přemýšlet, koho vyhodí. Oni to věděli, měli strach a makali.

To byl faktor strachu?
 

Ano, ale my jsme jich měli víc než Baťa. Třeba faktor seberealizace jsme využívali u hlavních pracovníků. Byli bodovaní od jedné do pěti za různé úseky své činnosti. Od hospodářských výsledků až po péči o družstevníky. A kdo dostal celkem méně než tři body, byl přeřazen do nižší funkční a platové kategorie. Kdo získal víc než 4,5 bodu, byl naopak povýšen.

Takže každý ve Slušovicích mohl povýšit?

 

A každý nový vedoucí musel taky projít tři až šest pracovišť během půl roku, aby ukázal své schopnosti. I když byl vysokoškolák, tak nejprve pracoval manuálně. Šlo o to, aby se osvědčil. A také aby pronikl mezi dělníky a věděl potom jak s nimi jednat.

Jaké faktory se používají dnes ve firmách?

 

V současné době se používá hlavně faktor strachu: obava o práci. A faktor hmotného ocenění, který je ale tak špatně konstruován, že málo ovlivňuje práci lidí.

V čem byly Slušovice jiné než další podniky?

 

Jejich největší hnací silou bylo využití vědeckých a technických poznatků. Například v roce 1988 nám vzrostl zisk o 210 milionů korun. Z toho 89 milionů přišlo díky využití nových technologií, poznatků a nápadů. To dodnes nikdo nebere v úvahu a je to chyba.

Můžete to přiblížit?

 

Vycházeli jsme z toho, že myšlenka se dá převést na výrobek. Například jsme založili společnost KSL, která nabízela poradenskou činnost. Osm lidí sedělo v kanceláři a shánělo všechny dostupné informace o kukuřici. Nabízeli zákazníkům zvýšení jejich výnosů o 20 procent. A když se to nepodařilo, tak platilo, že služby byly poskytnuty zdarma. Pokud se naopak výnosy zvýšily o více než 20 procent, tak polovina z této sklizně "navíc" šla k nám. Osm lidí tak za rok vyprodukovalo 50 tisíc tun kukuřice.

To zní až podezřele jednoduše. Jak to mohlo takovým způsobem fungovat?

 

Víte kolik je denně podáno patentů?

Nevím.

 

Tisíc patentů. Každých sedm let se toto číslo zdvojnásobuje. Existuje ale také obrovské množství nových myšlenek, které nejsou využívány. V kukuřici šlo o to, že jsme si rozdělili oblasti, kde se pěstovala, po čtyřiceti kilometrech severní šířky. A pro každou tuto oblast jsme vybrali hybrid, který se tam hodí. Stanovili jsme termín a hloubku setí, chemikálie na ošetření.

To nikoho jiného nenapadlo?

 

Řekněte mi, kdo to dnes dělá? Nikdo. V roce 1960 jsme taky založili Československou společnost pro moderní zemědělství a o deset let později jsme chtěli koupit jednu farmu v Kanadě, 40 kilometrů od amerických hranic. Chtěli jsme tam vytvořit středisko, které by získávalo informace z Kanady i Spojených států a předávalo je našim podnikům. Měla sloužit i k výcviku tamních metod hospodaření a nákupu krmiva či techniky. Když jsme ji měli už skoro koupenou, tak nám to doma zakázali. Kdyby se nám to podařilo, tak budeme mít zásobárnu obrovského množství čerstvých informací. To je právě to, čemu nevěříte, že myšlenkami se tvoří produkce.

Chcete mi říct, že stačilo jen mít otevřené oči a být aktivní?
 

Ne. Ale kolem vás prochází spousta informací, vy je přijmete, pokocháte se jimi a zase je necháte odplynout. Měli jsme ve Slušovicích útvar vědecko-technických informací. Získávali jsme informace také od našich lidí, kteří se vrátili ze zahraničních cest, z velvyslanectví různých zemí a obchodních rad, měli jsme napojení na informační středisko u Vídně i na americkou informační síť.

Mluvíte o tom, jak jste získávali informace z celého světa v době, kdy obyčejný člověk měl problém podívat se do Jugoslávie.

 

S tím nesouhlasím. Každý technickohospodářský pracovník ve Slušovicích, kterých bylo asi tisíc, musel minimálně jednou za rok odjet do západní Evropy. Chystali jsme také opatření, aby 90 procent mzdy dostávali v korunách, 10 procent v devizách. Není pravda, že se za minulého režimu nedalo dostat do zahraniční. A není taky pravda, že Slušovice měly nějakou protekci.

Jak si má ale potom člověk vysvětlit, že jste jezdili po světě?

 

Měli jsme 16 kooperačních smluv s podniky v cizině, s nimiž jsme mohli obchodovat. Museli jsme ale ke každé z nich získat 23 podpisů důležitých lidí z ministerstev a dalších institucí. Měli jsme vyhrazený tým lidí, který nedělal nic jiného, než že sháněl tyto podpisy. Rozdíl mezi námi a jinými podniky byl v tom, že my jsme těch 23 podpisů získali, kdežto oni skončili u pátého, desátého...

Takže tvrdíte, že to co vy mohl dokázat i jiný podnik?
 

Tehdejší vrchnost nás neměla zájem podporovat. Ministr vnitra Jaromír Obzina na nás dokonce vyhlásil bezpečnostně politické sledování. To jest takové, které může vyhlásit bez vědomí okresního a krajského výboru KSČ. Z toho sledování byla vypracována 120stránková zpráva, kterou dostal na stůl prezident Gustáv Husák. Bylo v ní ale tolik chyb, že pro nás naštěstí neměla žádný negativní důsledek. Z toho je ale vidět, že ne každý nám vycházel vstříc. Využívali jsme až na hranu tehdejší zákony.

A nemuseli jste dělat nějaké ústupky tehdejší moci, někomu podlézat, zaplétat se s mocí?

 

Dařilo se nám a nikdo nám v tom nebránil. Nevím taky, proč by měl. Vím třeba, že když dostal Husák ráno noviny, tak v nich měl červeně označená místa, kde se psalo o Slušovicích. Neměl nás rád, ale nikdy nám neublížil.

Komunisté vám ale nabídli křeslo ministra zemědělství.

 

Ano, třikrát.

To nesvědčí o tom, že byste byl v nemilosti. A proč jste nabídku nepřijal?           

Řekl jsem tehdy, že radši půjdu poklízet telata, než bych šel dělat ministra zemědělství. Pro mě to byl jiný okruh činnosti. Vím, že dnes může dělat ministra každý, ale otázka je jak.

Dostal jste také titul Hrdina socialistické práce. Tady jste nezvažoval, zda ho přijmout?

 

Proč? Přece ze sebe nebudu dělat blbce.

Ale z toho všeho vyplývá, že vaše pozice byla velmi dobrá, zřejmě lepší než mnoha jiných šéfů podniků.

 

U někoho jsem to měl horší, u někoho lepší. Když bychom to vzali do vrchu, tak u Husáka jsme to neměli dobré. U předsedy vlády Ladi Adamce to bylo naopak. Chtěl, abych mu dělal náměstka. Odmítl jsem to a on se pak rozzuřil. Takže potom k nám už neměl příznivý vztah. Ten ale měl třeba jiný premiér Lubomír Štrougal, i když ve Slušovicích nikdy nebyl.

Kdo z těch pohlavárů byl přímo u vás ve Slušovicích?

 

Milouš Jakeš tady byl často. Znal mého otce, ke Slušovicím měl příznivý vztah.

Co třeba vysoce postavený komunista Miroslav Štěpán?

 

Štěpán tady byl až po roce 1989.

Jak se zpětně díváte na své působení v KSČ?

 

Byl jsem členem KSČ se vším, co to obnášelo.

Což znamená?

 

Je zbytečné, abyste se na to ptal. Nestydím se za to, že jsem v KSČ byl.

Vraťme se na začátek, ke zprávě o zániku Slušovic. Jak to, že jste takhle skončili?
 

Mám informace o tom, jak to bylo, ale nemám důkazy. Tak o tom nebudu mluvit. Slušovice se rozpadly na 42 firem, z nichž většina dodnes prosperuje.

 

Jakou roli v tom hrál památný projev Václava Havla, jenž mluvil o temných slušovických žilkách?
 

Velkou. Hned druhý den jsem odstoupil z pozice předsedy agrokombinátu. Nebyl to ale jediný  výkřik. Na Slušovice byl tehdy vyvíjen systematický tlak, nasadili na nás přes pět set lidí. Třeba tady byly revizní skupiny, které měly za úkol dokázat, že Slušovice okradly stát na daních o tři miliardy korun. Nic z toho se ale neprokázalo, protože je to nesmysl.

Myslíte si, že to byla politická objednávka?

 

Samozřejmě že byla. Ve Slušovicích byly sledovací vozy Bezpečnostní informační služby. Když jsem jel někam autem, tak se za námi ve sledování střídali.

Hrálo v tom podle vás roli i to, že jste v roce 1988 vyloučili z družstva Stanislava Devátého, který později BIS řídil?

 

Nemyslím si to.

Prosperovaly by Slušovice i dnes? A čím by se zabývaly?

 

Dnes by měly tržby 150 miliard korun, jak vypočítala skupina profesora Tvrdoně. Takže by se jim dařilo velmi dobře. Když byly Slušovice likvidovány, tak se skvěle rozjížděl program biochemie, což obnášelo výrobu přípravků proti komárům nebo škůdcům obilnin. Asi bychom se zaměřili i na výrobu zemědělských strojů.

Obstáli byste i v konkurenčním prostředí?

 

Ve Slušovicích byl zaběhnutý systém, který vytvářel tlak na využití nejnovějších poznatků, což vedlo k tomu, že jsme mohli vyrábět levněji než konkurence. A to by platilo i dnes. Uznávám ale, že zvládnout konkurenci by nebylo snadné.

Jak byste zhodnotil rozvoj zlínského regionu?

 

Vadí mi, že holešovská zóna je na místě se zdrojem pitné vody. Považuji za velkou chybu, že se tam zrušilo letiště.

A co svitovský areál ve Zlíně?

 

Zpracovávali jsme tři studie jeho možného využití. V té první ještě mělo smysl obnovit výrobu bot. Teď přichází v úvahu udělat tam studentské středisko. Ve Zlíně by neměla být jedna vysoká škola, ale čtyři. Studovali by tady mladí lidé z Ukrajiny, Slovenska, Maďarska, Polska a Běloruska. Univerzita je dnes jednou z největších firem ve městě a přelévá se přes ni obrovské množství peněz. Zlín je ve svízelné situaci a nutně potřebuje peníze. Pokud sem nepřijdou, tak se budou omezovat služby, začne stagnovat a stane se druhořadým městem. Centrem kraje pak může být Uherské Hradiště nebo Kroměříž. Co bude se Zlínem, to je v rukách tamních politiků.

Vy máte ale v poslední době k politikům blízko. Jste členem Zemanovy strany a radíte i jiným, třeba Janě Bobošíkové či Petru Gazdíkovi. O co přesně jde? A proč jste se do toho pustil?

 

Nenazval bych to konzultacemi ani radami. O některých věcech spolu prostě hovoříme, to je vše. A dělám to jen tak ze sportu.

Když nemluvíte s politiky nebo nepřednášíte na vysoké škole, tak děláte co?

 

Hlavně sedím a užívám si důchodu. Je mi 75 let.

Myslíte si, že se někdy může vrátit zašlý   lesk a sláva Slušovic? A nechcete se o to přičinit?

 

Kdyby nám dal někdo 10 miliard korun, tak do jednoho roku by vzniklo nové družstvo, které by fungovalo na stejných principech jako před lety.